Aktuálně musím odmítat všechny vaše nové objednávky bot značky Don Flamenco a téměř denně někomu vysvětluji, co se v této firmě právě děje. A tak jsem se rozhodla věnovat tomuto tématu rovnou celý článek. Je to vlastně takový můj malý osobní hold jejímu zakladateli a jeho poctivému řemeslu.
"Dona Flamenka" jsem poznala zhruba před dvaceti lety, kdy jsem vyrazila do Španělska na své první velké pátrání po flamenkových botách a dalších flamenkových proprietách pro svůj právě vznikající obchod, který našel své první útočiště v garáži vedle tanečního studia Jany Drdácké, jedné z průkopnic flamenka v Čechách.
Při potulkách po madridské čtvrti, ve které se nachází vyhlášená flamenková taneční škola Amor de Dios, jsem jednou šla i kolem malého krámku s nápisem Don Flamenco. Slovo "flamenco" v názvu mi říkalo, že bych tam třeba mohla najít něco zajímavého, a vešla jsem dovnitř. Za pultem stál už na první pohled sympatický a usměvavý chlapík - Manuel Ballester, který tuto původně rodinnou firmu založil už v roce 1962. Začínal s malou dílnou spojenou s prodejnou a z počátku se určitě nedalo říct, že by se u něj zrovna dveře netrhly, jen sem tam se objevil nějaký student nebo studentka z nedaleké taneční školy. Ale já jsem se rozhodla, že to risknu a přivezla jsem pro mé první zákaznice i několik párů bot této u nás naprosto neznámé značky k vyzkoušení.
Upozorňuji, že tenkrát jsem o flamenkových botách nevěděla skoro nic, neexistoval internet nacpaný nabídkami, recenzemi, zkušenostmi nebo detailními přehledy kvalit a vlastností jednotlivých značek. Všechno jsem tehdy musela pracně hledat přímo na místě a zboží vybírat metodou "pokus - omyl". U bot značky Don Flamenco to omyl určitě nebyl. Naopak. Díky kvalitnímu ručnímu zpracování a přitom velmi dostupné ceně si tyto boty u nás rychle našly své věrné tanečnice, takže jsem jich za těch dvacet let objednala na tisíc párů. A ne vždycky to byly jen boty na tanec. Do modelu Gaditana v provedení bez hřebíčků jsme obuli třeba jednu českou flamenkovou nevěstu:).
S Manuelem jsme se za tu dlouhou dobu velmi spřátelili. Je to milý a veselý člověk, který hrozně rychle mluví, zbožňuje karlovarské oplatky (ty tradiční, tenké, s oříškovou náplní) a když vám píše na počítači, zásadně používá velká písmena. Kdykoliv jsem jela do Madridu, nikdy jsem se u něj nezapomněla zastavit. Někdy jsme spolu třeba zašli na oběd a probrali kdeco, ale mě hlavně bavilo pozorovat ho v jeho neodmyslitelné černé zástěře při práci. Všechny boty, které mu do krámku dorazily z dílny, osobně zkontroloval, každou z nich přeleštil, podrážky vygumoval do čista a byl to on, kdo mě naučil, jak se do řemínků procvakávají dírky.
Právě jeho poctivý osobní přístup byl na spolupráci s ním výjimečný. Na rozdíl od jiných dodavatelů se u něj nestávalo, že by mi poslal nějaký jiný pár bot, než jsem objednala. Žádný balík od něj jsem nemusela očekávat s napětím, co v něm po rozbalení najdu.
Jak mu práce přibývalo, začal postupně do firmy zapojovat i svého syna, který měl na starosti hlavně obchodní záležitosti a marketing a v budoucnosti měl firmu převzít. Jorge vytvořil pro značku Don Flamenco facebookovou stránku i první web s eshopem a možností online objednávek. Zkrátka měli v krásné symbióze spolu s tátou dobře našlápnuto. Jenže pak přišel covid a všechno se zastavilo.
Nový rozjezd byl pomalý a těžký a tím se už pomalu dostávám k vysvětlení dnešní situace. Firma se postupně spojila s velkým investorem, který působí v kolébce flamenka Andalusii a prodává ve velkém hlavně šaty, šátky a další doplňky na flamenkové fiesty a ferie. Manuelův syn Jorge tehdy začal dojíždět za prací na jih a domů k rodině se vracel jen na víkendy. Po nějaké době bohužel zjistil, že se s novými většinovými majiteli velmi rozcházejí v názoru na způsob vedení. Když to pro něj začalo být neúnosné, rozhodl se z firmy odejít a dnes už pracuje zase doma v Madridu, jenže v úplně jiném oboru.
I Manuel byl velmi rozpačitý z obchodního chování nových majitelů. Prudké navýšení cen na webu následovaly neustálé slevové akce různého typu, které způsobovaly velké výkyvy v objednávkách. Přesto dál dohlížel v dílně v Madridu na výrobu všech nově objednaných párů, nicméně se těšil na důchod. Když jsem ho letos v únoru navštívila naposledy, zbývalo mu do něj už jen pár měsíců. Ale o tři týdny později mi v reakci na mou novou objednávku zavolal, že už ji bohužel nemůže vyrobit, protože nemá z čeho. Firma, ve které mu patří jen pár procent, mu totiž ze záhadných důvodů nezajistila žádný nový vstupní materiál na další výrobu. Za těchto okolností nakonec rozhodl, že prodejnu v Madridu zavře, vypořádá své aktuální závazky, dílnu předá novým majitelům a do důchodu odejde předčasně. A to se bohužel i stalo.
Jaký bude další osud Manuelovy dílny, netuším. Firma ji možná přestěhuje na jih a najdou si tam nové ševce, ale kdy to bude a v jaké kvalitě budou v nových podmínkách boty vyrábět, vůbec nevím. Nové majitele neznám, nemám k nim žádný vztah. Co však vím úplně jistě, je že po spolupráci s tak skvělým člověkem a poctivým řemeslníkem jako Manuel se mi bude moc stýskat.
Jitka Švecová
Flamenkin